Rock Castle Open Air 2025 (vol. 5)

Každoročně absolvuji jediný metalový festival, který se zaměřuje na "jemnější odnože" a tím je Rock Castle v Moravském Krumlově. Ten navazuje na již neexistující Rock Heart za což lze poděkovat Pragokoncertu (Masters Of Rock, Metalfest, Ostrava v plamenech), protože nebýt jich tak by v tomto městě žádný festival nebyl. Pro mne by to byla ztráta, ač zde každoročně mám jen několik opravdu zajímavých kapel, ale zároveň se zde s přehledem dokáži zabavit po celou akci. Velkým kladem však je i komfort kdy areál mám asi 40km od domova a navíc s partií máme ubytování u známých v rodinném domě.

Co se letošní soupisky týče, tak by šlo očekávat celou řadu změn, ale ty nebyly zveřejněny a tak zdá se nenastaly.

Čtvrtek

Cestu do areálu lehce komplikovalo několik objížděk, ale i tak cesta autem zabrala jen 45 minut. K areálu jsme bez větších problémů dorazily před 12:30 a i samotná směna lístek-páska proběhla opravdu svižně. Vůči loňskému zmatku kvituji, že akreditace byly na kraji, mezi nimi dvě okna na prodej lístků a poté dvě okna na směnu již koupených lístků.
Samotný areál se vůči předchozím ročníkům nijak zvlášť nezměnil, což vlastně ani nebylo potřeba. Od prvních kapel však šlo cítit, že je v areálu podstatně méně lidí což nám i potvrdila informace od kamarádky, která zjistila že se prý v předprodeji prodalo pouze 4.500 lístků. Když si člověk vezme, že areál je tak na 7.000 lidí a v letech minulých mohlo jezdit tak 5.500 lidí, tak je to významný pokles. Pro mne však menší návštěvnost byla kladem i s ohledem na to, že Rock Castle byl mím třetím festivalem za tři týdny (Kravín Fest -> Brutal Assault -> Rock Castle).

/// Unredeemer ( Death/Groove Metal / Finsko )
Jako první nastoupila zcela neznámá Finská kapela, která se zaměřuje na Death/Groove Metal teprve od roku 2019. Poslech jejich jediné desky "Word Become Flesh" (2022) mne nějak zásadně neuhranul, ale v rámci letošní soupisky se zde jednalo o zajímavou partu. A tak jsem byl rád, že jsme jejich set stihly.
Chlapi set rozjeli poměrně svižně na vlnách Nu/Groove Metalu, který se však postupně stával dosti monotónním což potvrdil i song "Malware Messiah". V následující skladbě jsem cítil dokonce Thrash metalový závan, ale základ se stále držel Groove Metalu. Když bylo potřeba, tak se zpěvák nebál použít ani "krabičky" na modifikaci vokálu, ač mi jeho vokál přišel solidní i bez nich. Jedna z posledních skladeb dostala pro změnu až goregrindový nádech, ale ani ona mne nějak neuhranula. Ve finále to tedy byl poměrně rozkročený set co do žánrových vlivů, ale i přes to dosti monotónní a nepříliš zajímavý.

/// Night Dream ( Heavy/Power Metal / Španělsko )
Tento velmi melodický Power Metal jsme vynechaly a raději si zašly pokecat na pivo.

/// Symfobia ( Symphonic metal / Slovensko )
První z celé řady kapel se zpěvačkou byla Slovenská Symfobia, která funguje od roku 2015. Od té doby její jméno roste jak skrze četné koncertování (zvláště na akcích Pragokoncertu), tak skrze zvyšující se kvalitu. Tuto partu nemám zevrubně naposlouchanou, což platí i o jejich prozatím poslední "Full-length" desce "The Smog of Tomorrow" (2019), které se zdá se blíží nástupce skrze nedávné singel nahrávky. Na ní bude zvěčněna opět přeskládaná sestava v čele se zpěvačkou Hanou Zaujecovou, kterou doplňuje basačka Alica Fusková a hlavně dvojice původních členů jimiž jsou klávesák František Molnár a kytarista Peter Varga.
Začátek setu přilákal odhadem 1/4 placu před zvukaři, ale i tento nepříliš početný zástup fanoušků dokázal roztočit menší kotel a poměrně hlasitě reagovat na jednotlivé skladby. Z nich názvem neeviduji ani jednu, ale to zde nebylo nikterak podstatné, protože kvalita byla poměrně vysoká ať to byla první, či poslední skladba. Jedna mne však zaujala začátkem, který mi notně evokoval jednu skladbu od Nightwish, ale to není až tak zvláštní v tomto žánru. Set jako celek fungoval velmi dobře což podporovala i zpěvačka slovy jako "Viete spievať?".
Celkově se zde jednalo o milý set, který jsem konečně viděl celý (v roce 2021 viděna jen část).

/// Eleine ( Symphonic Metal / Švédsko )
Další symphonickou kapelou byli Eleine, kteří fungují teprve od roku 2014, ale zvláště v posledních letech je lze vídat v rámci mnoha turné. Koncertní aktivita souvisí s propagací posledního kapelního alba "We Shall Remain" (2023), ale i EP "We Stand United" jenž by mělo vyjít letos v září. Osobně jsem je však do zdější potvrzení sotva evidoval jménem, ale předposlech několika skladeb mne poměrně zaujal.
Set dostal velmi solidní zvuk, který dal dostatečný prostor zpěvačce Madeleine "Eleine" Liljestam aby fanouškům předvedla její vokální rozsah. Ten byl na opravdu vysoké úrovni, ale její letošní konkurence byla neméně kvalitní. Velmi solidní kapelní výkon kvitoval i lehce početnější dav fanoušků. Tento žánrově lehce tvrdší set zaujal i mne, ač se zde nekonalo něco co budu doma poslouchat.

/// Charlotte Wessels ( Symphonic metal / Holandsko )
První "kapelou" na kterou jsem se vyloženě byl projekt zpěvačky Charlotte Wessels (ročník 1987), který vznikl v roce 2020. V té době ještě působila u mých milovaných Delain (byla zde 2004 až 2021) a zároveň již ukončila existenci zajímavého projektu jménem Phantasma (2015-2017). Pod svým jménem vydala v roce 2020 single "Lizzie", který následovalo debutové album "Tales from Six Feet Under" (2021) po kterém opustila i samotné Delain. Loni její diskografii rozšířilo album "The Obsession" (2024), které bylo základem pro letošní turné.
Úvodní pohledy na stage jasně ukázaly, že se zde "pojede na vlně pohody" což dokazoval i držák na mikrofon posetý květinami, šaty Charlotte a celkově závan pohody. Toto však vyignorovalo poměrně hodně fanoušků, kteří po předchozím duu kapel se zpěvačkami odešli. Já si však od první skladby užíval melodické a zároveň hravé hudební linky, které povznášel výtečný hlas Charlotte. Mnohé songy se nebály lehce přitvrdit, aby jiné korsovaly poblíž řekněme artových/alternativních/popových hranic. Vše však ucelovala upřímnost, pozitivita a hlavně vysoká kvalita jednotlivých členům a členek. Ze setlistu eviduji skladby "Ode To The West Wind" a "Soft Revolution".
Celkově se za mne jednalo o velmi povedený set, ač okolí z něj bylo řekněme rozpačité.
P.S.: S Charlotte v kapele působí její parťáci co taktéž již nepůsobí v Delain a to basák Otto Schimmelpenninck van der Oije, kytarista Timo Somers a bubeník Joey de Boer, které doplňuje klávesistka Sophia Vernikov.

/// Avatarium ( Doom Metal/Rock / Švédsko )
I v dalším slotu byla kapela na kterou jsem se velmi těšil, ač jsem do ní musel v průběhu let "dozrát". Jejich vznik v roce 2012 iniciovali basák Leif Edling (Candlemass) a klávesák Carl Westholm ( ex-Candlemass, ex-Tiamat (živě)) a tak šlo očekávat velmi zajímavý projekt zvláště s tak kvalitní zpěvačkou jakou je Jennie-Ann Smith. Ze slávy zakladatelů kapela rychleji vystoupala do podvědomí žánrových příznivců, ale já se do nich nějak nemohl ponořit. To mi potvrdil i solidní set na Masters Of Rock 2016, který však již tehdy hojně koketoval s až Rockovými vlivy. Od té doby jsem kapelu ztratil ze zřetele a zároveň ji opustili oba zakladatelé, což se promítlo i do samotné hudby, které ještě trochu ubrala Doom Metalu a více se vydala vstříc řekněme Psychedelic Rocku. I tak mne poslech letošní novinky "Between You, God, the Devil and the Dead" bavil a to zvláště poté co jsem se oprostil od spojení "Avatarium = Doom Metal".
Na set jsem očekával další odliv fanoušků, ale těch překvapivě několik dorazilo. Ti si tak mohly vyslechnout jak nové songy (například "Long Black Waves"), tak starší kusy "od zakladatelů z Candlemass" (i je tak Jennie-Ann sama pojmenovala) kde byl hodně cítit jejich rukopis potažmo Tony Iommi (Black Sabbath). Avšak nejdůležitější je, že set fungoval jako celek co bavil i přes nové skladby. I zvukově není moc co vytknout když pominu drobné problémy z počátku setu kdy mi zvuk přišel lehce slitý.
Celkově se jednalo o parádní set s úžasnou atmosférou, který předčil má vyšší očekávání. 

/// Dominum ( Heavy/Power Metal, Hard Rock / Německo )
Dominium jsem bez váhání vynechal, ač jejich jméno roste. Za mne se zde jedná o další z řady nepříliš zajímavých, až generických, kapel co hrají to co současné hvězdy... Holt i v metalu je mainstream...

/// Dirkschneider ( Heavy Metal / Německo )
Hlavním jménem čtvrtečního dne byl Udo Dirkschneider (ročník 1952 / U.D.O., ex-Accept) a jeho kapela Dirkschneider v které hrává songy z jeho éry v kapele Accept. Sice již Udo asi 10x říkal jak je tato éra za ním, jak se soustředí na svoji kapelu U.D.O., ale do Krumlova dorazil opět s tvorbou Accept ku příležitosti 40-tého výročí "Balls to the Wall". Toto výročí je řekněme tvárné, když daná deska vyšla v roce 1983, ale budiž jedná se o kultovní album, tak proč ne. Ostatně i poslední zdejší shledání v roce 2021 dopadlo dobře (pomíjím zdejší zastávku jako U.D.O.).
Začátek setu nalákal jednu z nejvyšších letošních účastí, která opticky vypadala velmi dobře, ale s ohledem na roky minulé zde byl znatelný pokles. I přes to se fanoušci těšili na to co "strýček Udo" předvede a z počátku nastalo rozčarování, protože jeho vokál nešel vůbec slyšet. Od dalšího songu se již vše porovnalo a my dostaly pecku "Midnight Mover", která je však z alba "Metal Heart" (1985). Posléze nastala již očekáváná "Balls to the Wall", která svojí pozicí v setlistu mnohé překvapila a za to byla okořeněna mnoha nafukovacími balónky. Následovaly skladby jako "Winter Dreams", či "Princess of the Dawn" aneb legendární kusy, které vždy živě pobaví. Mezi nimi mnohdy zazněly songy, které jsem neznal, ale setlist jako celek mohu pochválit. To však platí o celém koncertu, který se velmi podařil a byl možná tím nejlepším co jsem od Uda kdy viděl. Aneb uznávám, že Udo stále umí...

/// Brothers of Metal ( Heavy/Power Metal / Švédsko )
Závěrečnou kapelu dne jsem sotva znal jménem, ale poslech mi předložil další partu co jede hudebně "vzor Sabaton" a tématicky nedaleko od Warkings. Hudebně zde nebylo moc co vytknout, ale za kratší spánek mi to nestálo.
P.S.: Ohlasy na set mám veskrze pozitivní, ač je prý zazdil zvukař.

Pátek

///  Solar System ( Heavy metal / Havířov )
Tuto partu jsem krátce shlédl na Masters Of Rock 2016 a u toho zdá se ještě dlouho zůstane, protože hudebně mne nechává chladným.

/// Free Fall ( Rock/Metal / Uherské Hradiště )
Free Fall jsem svého času měl vcelku rád, ale v posledních letech mne jejich tvorba příliš nebaví, což potvrdil i jejich zdejší set z roku 2022. Ke stage mne tak nepřivedla ani pohledná zpěvačka Lena Lee.

/// Bloodorn ( Power Metal / Mezinárodní )
Bloodorn vznikli v roce 2020 a jedná se o Mezinárodní kapelu, která pojí muzikanty hned ze čtveřice států. Ti mají zkušenosti z kapel jako Freedom Call, Sirenia, či NorthTale aneb se zde nejedná o nějaké zelenáče. I přes to jsem o existenci této kapely neměl ani tušení a samotný poslech jejich jediného alba "Let the Fury Rise" (2024) mne upřímně nějak zásadně neuhranul. Ovšem jejich poloha v lineupu mne nalákala abych je okusil živě.
Již od startu se jednalo o poměrně povedený Power Metal, který ani nebyl nějak moc "upištěný" a naopak dokázal občas i přitvrdit. Ze setlistu mám poznačeny songy "Under the Secret Sign" (první kapelní klip), "Tonight We Fight!" a závěrečný cover, kterým byl zdá se song "Iron Maiden - The Wicker Man". Celkově se jednalo o příjemný set.

/// Curse of Cain ( Movie Metal / Švédsko )
Moderní metal s vlivy Groove metalu, elektra, ale i core? To jde mimo mne... Pomalu až Popový vokál? Sci-fi obleky? Tak to opravdu ne a já tak logicky volil pauzu..

/// Sirenia ( Symphonic/Gothic Metal / Norsko )
Sirenia patří mezi přední Symphonic metalové kapely již od svého vzniku v roce 2001, kdy ji založil Morten Veland (ex-Tristania). Sám jsem kapele propadl až později kdy v ní působila zpěvačka Ailyn (2008-2016), ale baví mne i podoba s její nástupkyní Emmanuelle Zoldan. Avšak kapela jako celek se poslední roky ubírá stále více jakýmsi moderním směrem kdy mne nejedna skladba až děsí elektro a popovými vlivy. Zdejší shledání v roce 2022 dopadlo na výbornou, ale mé obavy o další sety přetrvaly i skrze nepříliš povedené album "1977" (2023).
Zdejší setlist však již od začátku fungoval naprosto precizně skrze songy "Dim Days Of Dolor", "Into The Night", "The Last Call" (snad identifikována dobře), ale i skrze novou skladbu "A Thousand Scars" (modernější avšak snesitelné). Kvitovat lze zvuk celého setu, který umožnil ukázat jaký má Emmanuelle vynikající rozsah vokálu, ale s ohledem zpět dostala Sirenia asi tak poloviční zvuk vůči podobným večerním kapelám... V danou chvíli mne však podobné myšlenky ani nenapadly a já si užíval i další songy jako "The End of It All" (snad identifikována dobře), cover "Voyage Voyage" či letitá klasika od původní zpěvačky a to "My Mind's Eye" (označena jako "old school stuff") na kterou navázala "The Other Side". Fandové byly nadšení a tak se kapela rozhodla dát přídavek jímž byla má oblíbená "The Path to Decay"... Suma sumárum výtečný set, který mne opětovně nadchl.
P.S.: V kapele figuruje člen Bloodorn, kteří zahráli o dva sloty dříve.

/// April Art ( Alternativ Rock / Německo )
April Art fungují od roku 2014, ale v Česku byli dlouho neznámí kdy jim zdá se otevřel cestu jejich zdejší set z roku 2022. Od té doby je Pragokoncert začal otáček po svých akcích čímž se dostávají fanouškům do hlubšího povědomí. Tato živelná kapela si však pozornost zaslouží hlavně za hudbu co produkuje a i to jak pohodově vystupuje.
Set odpálila klipovka "Break Out", která do lidí nahrnula pořádnou dávku energie, ač jejich počty nebyly nějak moc vysoké. Kapela na to však nehleděla a pařila jak kdyby zde bylo narváno k prasknutí a to zvláště zpěvačka Lisa-Marie Watz, která vše povyšovala svých výtečným vokálem. Fandové dokonce roztočili kotel při songu "Superhero" a vůbec odezva byla naprosto úžasná z čehož vyústila dokonce "wall of death". Z takto parádního setu se neodcházelo lehce, ale potřebovaly jsme se jít pozdravit na ubytování a tak jsme bohužel koncovku musely oželet. Co mám informace, tak ve zbytku setu Lisa-Marie skončila v kotly na ramenou kohosi a i na podpisovce byla spolu s celou kapelou velmi milá a usměvavá. Mnoho kamarádů tento set označovalo za jeden z nejlepších z pohledu celého ročníku. Zpětně mne mrzí, že jsem jej neviděl celý, ale jak se tak zdá tak do pár let bych je zde měl vidět znovu.
P.S.: Nafukovací palmy na bubeníkových bicích byly vtipné.

/// Annisokay ( Post hardcore/metalcore / Německo )
Annisokay vznikli v roce 2007 a postuně se staly poměrně známým jménem na Metalcore scéně. Z ní mám v oblibě pouhé jednotky kapel, ale vyloženě nad ní "hůl nelámu" a tak jsem se pustil i do poslechu několika songů, které mne nemile zarazily poměrně zásadním vlivem elektroniky na již tak "hraniční" metalcore. A tak byl jejich slot využit jako pauza na ubytování... Co na tom, že tato parta jezdí i větší Evropské festivaly...

/// Beyond The Black ( Symphonic Metal/Rock / Německo )
A již byl čas na Beyond The Black, kteří fungují teprve od roku 2014, ale již se dostali mezi nejžádanější Symphonic Metalové spolky. Sám je eviduji řadu let, ale až v poslední době jsem se do jejich tvorby ponořil (zvláště skrze letošní živák na festivalu Graspop) a upřímně si zde rochním. Kapela na mne působí jako parta pohodových, usměvavých lidí, kteří navíc umí tvořit krásné písně co nezní jako 100x přehrána skladba od té či oné žánrové legendy. Vliv na to má i výtečná zpěvačka Jennifer Haben, která nedávno oslavila teprve třicátiny a i tak má naprosto parádní vokál...
Na set jsem chtěl dorazit co nejdříve, ale v ubytování jsem se zasekl u večeře z které se nedalo jen tak odejít. Při odchodu jsem věděl, že nestihnu odhadem dvě úvodní skladby pokud se nerozeběhnu a tak jsem volil krátký běh, kterým jsem přišel zdá se o jednu skladbu. Po mém příchodu zněla pecka "In The Shadows" což by dle zmíněného živáku z festivalu Graspop znamenalo, že jsem stihl začátek... Ostatně i mé poznámky dalších skladeb by +/- seděly s tamním setlistem (In The Shadows / Hallelujah / Song Of Love And Death / Reincarnation / Wounded Healer / Rising High / Heart Of Hurricane / When Angels Fall / Shine And Shade / Lost In Forever ). Co je však podstatné, tak zvuk zde byl naprosto odzbrojující, hlas Jennifer jakbysmet a hlavně atmosféra byla až nakažlivě pozitivní. Setu pomohly i kapelní tabule na které se promítaly zajímavé animace, které dokreslovaly již tak parádní set. Zkrátka a jednoduše se zde jednalo o jeden z nejlepších setů ročníku, který si snad někdy zopakuji. Až mne mrzí, že jsem se zapomněl stavit na kapelní podpisovku...

/// Visions of Atlantis ( Melodic/Symphonic Power Metal / Rakousko )
Hrát po výtečných BtB by bylo složité pro každou kapelu, ale Visions of Atlantis nejsou jen tak ledajakou kapelou. Již od roku 2000 patří mezi přední žánrové kapely a mají za sebou již obrovskou řadu velkých koncertů i festivalů a zde navíc dostali vůči BtB výrazně intenzivnější zvuk. Již jen on kapelu posunul výše, ale kdyby měly obě kapely intenzitu stejnou, tak by tento "souboj" ovládli BtB, ale to nikterak nesnižuje kvality VoA. Ti mi je potvrdili již několikrát živě (naposledy zde v roce 2023), ale i na poslední desce "Pirates II - Armada" (2024).
Set dostal u zvukovky kulisy paluby pirátské lodi na kterou na začátek setu vystoupala zpěvačka Clémentine Delauney a začala pět úžasné intro celého koncertu. Po něm ji doplnil zbytek kapely se slovy "Welcome to the board, we are running wild.." čímž zdá se vtipně poukazovali, že jsou Piráti, ale po nich hraje ta hlavní Pirátská kapela a to Running Wild. Úvodní skladbou se stala pecka "Monsters" na kterou navázal "Legion of the Seas" a mnohé další známé skladby. Při nich perfektně klapala vokální souhra mezi Clémentine Delauney a Michele Guaitoli (Temperance) potažmo celou kapelou, která působila jako jeden celek. U VoA mnohdy slýchám, že nebýt jejich točení po všech akcích Pragokoncertu, tak by je nikdo neznal, ale za mne kvalitu prostě mají. Dokonce mne v posledních letech baví více jak Edenbridge, které jsem vždy preferoval když se řeklo Rakouský Symphonic Metal. Suma sumárum výtečný set, který mne náramně bavil, ač s ohledem na ideální čas dorazilo opětovně méně lidí jak v letech minulých.
P.S.: Mnoho mužů obdivuje krásu Clémentine Delauney (ročník 1987), ale já bych vypíchl její pohyby a práci s dlouhou sukní a rozparkem. Jak se sluší a patří na Francouzku, tak s ní dokázala předvádět taneční kreace, které mnohdy byly až smyslné...

/// Running Wild ( Heavy/Power/Speed Metal / Německo )
Hlavním jménem ročníku byli Running Wild, kteří vznikli již v roce 1979 a od té doby jsou synonimem pro "Pirate metal". Do dnešních dní v kapele působí jediný původní člen, kterým je zpěvák/kytarista Rock 'n' Rolf (Rolf Kasparek / ročník 1961). Osobně nejsem nějakým fandou této kapely, ale poněvadž jsem prošvihl jejich set na Masters Of Rock 2017 a zároveň letošní turné je bráno za rozlučkové (poslední koncert bude na Wacken Open Air 2026), tak nebylo o čem přemýšlet a již se mířilo ke stage.
Intrem setu se stala reprodukovaná skladba "Kiss - Rock and Roll All Nite" kterou poslouchal podobně početný dav jako čtvrteční Dirkschneider. Tudíž obstojná návštěvnost setu, ale v porovnání s předchozími ročníky byl i zde znát pokles. Již první songy dostaly velmi povedený zvuk, který dokreslovaly ohně ze stage, ale také svítící "zeď z Marshallů" za kapelou. Setem jsem se solidně bavil, ač jsem mnoho skladeb neznal i přes časté poslouchání této kapely po cestách na všemožné festy (kamarád je velký fanda RW). Po koncertě jsem narazil na setlist ve znění " Fistful of Dynamite / Peace of the Action / Bad to the Bone / Riding the Storm / Locomotive / pauza na bubenické sólo / Little Big Horn / Branded & Exiled / Lead or Gold / Soulless / Under Jolly Roger / Treasure Island (bonus) ". Ze zmíněného setlistu nejspíše nezazněla poslední skladba, protože celý koncert skončil o celých 20 minut dříve. Zpětně kolovaly informace o jakémsi zdravotním problému, který set ukončil dříve, ale nevím co je na tom pravdy. Každopádně se jednalo o solidní set, který bavil.
P.S.: Kamarádi chtěli ve čtyřech lidech roztočit kotel, ale to se nesetkalo s kladnou odezvou okolních fanoušků a tak tato kratochvíle byla utlumena.

/// Hypocrisy ( Melodic Death Metal / Švédsko )
Jako poslední nastoupila "papírově" nejtvrdší kapela ročníku a to Hypocrisy, která od roku 1991 drtí Death Metal. Postupně se však kapela kolem ústředního dua Peter Tägtgren (Pain, ex-Bloodbath, ex-Lock Up, ex-Malevolent Creation (živě), ex-Marduk (živě) ) a Mikael Hedlund (basa) začala stále více zaměřovat na melodičtější podobu Death Metalu, která mi taktéž není cizí, ač si více hovím v tvrdším spektru. Když si porovnám intenzitu prvních alb například s legendární peckou "Eraser" (2004), tak je patrný rozdíl a to porovnávám dvacet let starou věc a ne nějaké songy z poslední desky "Worship" (2021). I tak mne všechna tři shledání (naposledy Brutal Assault 2023) bavila a to i díky výborným "živým muzikantům" jakými jsou Sebastian Svalland (ex-In Mourning), bubeník Henrik Axelsson (ex-The Crown, ex-Soils of Fate (živě)) popřípadě Sebastian Tägtgren (syn Petera) a Tomas Elofsson (Berzerker Legion).
Zdejší set dostal do vínku hned dvacetiminutový bonus skrze dřívější konec Running Wild, ale i tak horko těžko stíhal svůj oficiální start skrze komplikace s osvětlením pyramidy na níž stály bicí. Vše se nakonec stihlo a již od prvního songu se roztočil kotel, který následně dostal songy jako "Left to Rot" (snad rozpoznán dobře), "Inferior Devoties", "Fire in the Sky", či "Let the Knife Do the Talking". Set šlapal velmi solidně, ač mi občas přišel lehce utahanější a méně energický než bych si představoval a jindy zas naopak dokázal zrychlit a velmi dobře bavit... Vrcholem setu však byla nejkultovnější skladba "Eraser", která se areálem nesla lehce za půlkou setu v 00:30.
Celkově se jednalo o povedený set, ale předchozí shledání dopadla přeci jen lépe.

Sobota

Sobotní program mne fakticky lákal na Nailbomb a Uriah Heep, kdy zbytek mi byl vesměs fuk. I proto se naše posezení na zahradě protáhlo až do jedné hodiny odpoledne, kdy jsme konečně "zvedly kotvy" a vyrazily k areálu.

/// Gate Crasher ( Rock / Brno )
Tuto partu mám vcelku rád a živě mne baví, ale po nich mne hned trojice kapel nezajímala a tak jsem šetřil síly a jejich set vynechal. Poslední shledání se tak nadále datuje na rok 2021.

/// Dark Sky ( Melodic Heavy Metal / Německo )
Tento melodický Heavy metal se vznikem v roce 1982 mne z předposlechu příliš nezaujal a tak jsem neměl problém jej vynechat. Oželel jsem i fotku s kapelou, která v průběhu dne postávala asi dva metry ode mne.

/// Enemy Inside ( Alternative metal / Německo )
Předposlech mi zněl jako velmi Moderní metal, který ve většině případů jde mimo mne, což platilo i u poslechu jejich tvorby. Nadále jsem měl pauzu.

/// Arctis ( Modern Metal / Finsko )
I další kapela dovezla zpěvačku, ale opět se jednalo o oželitelnou záležitost skrze jejich až "Pop Metalový" zvuk.

/// Dragony ( Melodic Power Metal / Rakousko )
Dragony nepatří mezi nejznámější Power Metalové kapely, ale do Česka to mají kousek a tak zde poměrně hojně koncertují již od svého vzniku v roce 2009. Sám jsem je shlédl naposledy zde v roce 2021 a opětovně jsem se bavil a to i přes poměrně významné vlivy z kapel Sabaton a Helloween. Od té doby kapela vydala novou desku "Hic Svnt Dracones" (2024), kterou jsem však do zdejšího setu neslyšel.
Letošní set dostal slot v kterém většina fans se strachem pozorovala oblohu a předpovědi počasí. Dlouho se zdálo, že na areál mají udeřit prudké deště, které vytvořily pás Znojmo-Náměšť nad Oslavou-Ivančice a směřovaly na Moravský Krumlov. Tento faktor lehce ponížil návštěvnost setu ve kterém jako jedna z prvních skladeb zazněla klipovka "Gods of War". Tuším přímo v ní měla kapela hostující zpěvačku jíž byla Maria Nesh, která kapele vypomáhala celkově na třech koncertech. Její vokál mne nějak zásadně neuhranul, ale v kombinaci se zpěvákem Siegfried "The Dragonslayer" Samer to bylo velmi dobré. Ve zbytku setu zazněly skladby jako "Lords of the Hunt", "Perfect Storm", či "The Einherjar (What Dreams May Come) ". Jak se tak zdá, tak nezazněly dvě mne známé skladby a to "Legends Never Die" + "Made of Metal", ale je možné, že jsem si je nepoznačil. Každopádně se jednalo o solidní melodický set, který opětovně potěšil.

/// Trollfest ( Folk Metal / Norsko )
Trollfest jsem krátce viděl na Masters Of Rock 2017 a tehdy jsem si je zaškatulkoval jako kapelu, co nemá nějak vysokou hudební kvalitu a tak to nahrazuje všemožnou srandou na stage. Zde jsem tak neváhal s opuštěním areálu, ač jsem byl v menšině kdy naopak do areálu proudilo poměrně dost lidí a hlavně hodně kamarádů. Ti si set zpětně chválili skrze srandu, plameňáky, circle pit až za zvukaře atd... Vtipné je, že nikdo z nadšených fans nemluvil o hudbě...

/// Serious Black ( Power Metal / Mezinárodní )
Serious Black hrají od roku 2014 a již v roce 2015 jsem shlédl jejich set na Masters Of Rock. Tehdy mne poměrně zaujali, ale že bych je nějak začal sledovat to ne. I proto mi uniklo loňské album "Rise of Akhenaton" (2024), ale i celá řada změn v jejich sestavě. Klidně bych tak jejich set oželel, ale jak nebyl tento den příliš silný, tak jsem na ně zašel abych viděl více kapel.
Na začátek setu dorazila jen asi 1/3 prostoru mezi zvukaři a pódiem, což bylo zklamáním. Hudba však překvapivě dokázala zaujmout i pomocí melodického Power Metalu a skladeb jako "Mr. Nightmist", či "Skeletons on Parade". Některé skladby dokonce sklouzávaly až k popovému ploužáku, ale i ty měly obstojnou kvalitu. My se však v koncovce vydaly na ubytování skrze sbalení a loučení, tudíž jsme set doposlouchaly po cestě. Aneb obstojná záležitost.

/// The Night Flight Orchestra ( Hard Rock/AOR / Švédsko )
S ohledem na večerní odjezd k domovu jsme tento set využily k pauze na ubytování. Ostatně kapela hraje přehnaně melodický rock, který šel oželet a to včetně zajímavého dua Rasmus Ehrnborn (kytara / Soilwork, ex-Paul Di'Anno (živě)) a Sharlee D'Angelo (basa / Arch Enemy, ex-Dismember, ex-King Diamond, ex-Mercyful Fate)...

/// Nailbomb ( Industrial Thrash Metal / Spojené státy )
A již byl čas na jednu z nejočekávanějších kapel soupisky jejíž potvrzení překvapilo nejednoho staršího fanouška. Sám jsem Nailbomb vůbec neznal, ale mnozí toto jméno uctívají již od roku 1994. V tom roce kapela slovutného Max Cavalera  (Cavalera Conspiracy, Soulfly, ex-Sepultura) vydala své jediné album "Point Blank" (1994), aby se již o rok později rozpadla. Aneb na tuto kapelu/album museli narazit buď tehdejší fajnšmekři, či milovníci Maxe, či je možné že nějaký song hrávali někde na MTV kdo ví... Každopádně v roce 2024 kapela ohlásila návrat na pódia kde Maxe doplňuje celá řada muzikantů mezi nimiž jsou luxusní bubeník Adam Jarvis (Lock Up, Misery Index, Pig Destroyer, ex-Hate Eternal (živě)), kytarista Travis Stone (Pig Destroyer, Cavalera Conspiracy (live), ex-Noisem), kytarista Igor Cavalera Jr. (Cavalera Conspiracy (živě), ex-Soulfly (živě)), tvůrce sampelů Alex Cha (Pig Destroyer), či bubeník Chris Moore (Kontusion, Repulsion). Při pohledu na soupisku jsem doufal, že za bicí usedne Adam, ale i Chris má logicky vysoké kvality.
Pohled na zvukovku mne zaujal hned několika vjemy a to, že za bicími opravdu seděl Adam Jarvis, že na basu hrála žena (Jackie Cruz) a že Maxovu kytaru zvučil někdo jiný. Co se návštěvnosti týče, tak ta odpovídala řekněme "lepší odpolední kapele", což je tedy zklamání, ale alespoň se člověk nemačkal. Samotný set však rozjel hodně ostrou muziku (zvláště bicí), která ihned roztočila kotel. Některé songy však šly do středního tempa a daly vyniknout klávesám, které do kapelního repertoáru vkládají postupy z Industrial Metalu. Ty mi příliš "nevoněly" až jsem si vzpomněl na Godflesh, kteří nejsou žánrově daleko ale s jejich sety problém nemám. Můj názor na set tak nějak korzoval od "super nářez... baví" po "jako fajn... je dobré to vidět", tudíž ve finále řekněme pouze nadprůměrný set, který obsahoval i wall of death, či zpívajícího Maxova bratra.

/// Uriah Heep ( Hard Rock / Heavy Metal / Velká Británie )
Jedním z hlavních taháků ročníku byli legendární Uriah Heep, kteří vznikli již v roce 1967. Tu dobu si pamatuje pouze jediný původní člen a to kytarista Mick Box, ale i dvojici Phil Lanzon (klávesy) a Bernie Shaw (zpěv) lze považovat za tradiční když s kapelou hrají již od roku 1986. V roce 2013 jsem měl možnost tuto legendu shlédnout a jednalo se o parádní zážitek na který jsem se opětovně těšil, protože to také mohlo býti naposledy. Kapela vyrazila na turné "The Magician's Farewell", které má oslavovat 55-té výročí vzniku kapely, ale také v rámci dvou let uzavřít celou její existenci. Setlist turné logicky obsahoval jak klasické songy, tak i ty z poslední desky "Chaos & Colour" (2023).
Zdejší koncert měl obdobnou návštěvnost jako předcházející Nailbomb, ale s tím se již člověk tak nějak vyrovnal. Počátek setu kapela zasvětila převážně novější tvorbě skrze songy jako "Take Away My Soul" (snad dobře), či "Hurricane" (snad dobře), ale zazněly i staré věci jako "Shadows of Grief" a "Stealin'". Důležité je, že z kapely sálala atmosféra zlatých Rock/Metalových časů a hudebně zde taktéž nebylo co vytknout a to včetně zvuku. I fandové se převážně nechávali unášet skvělou muzikou a atmosférou, která však na některé byla až moc a tak tu a tam šlo vidět vzdalujících se fanoušky. Set však nepolevoval skrze bubenické a kytarové sólo, ale hlavně songy "Sweet Lorraine" (prý party song), "Gipsy", "July Morning" (prý pro zemřelého kytaristu), či další pecka "Easy Livin'"... Set byl opravdu fantasticky poskládaný a to stíhal klávesák měnit dvoje klávesy a kytarista Mick Box dokonce využil i jinou kytaru. Ta prý měl dokonce pocházet z blízkého Brna a na ni zazněl závěrečný duet vokál+kytara, který posléze doplnila závěrečná slova "dobrou noc"...
Opravdu smekám klobouk, protože zásadním členům je mezi 70 a 80 lety, ale tento set zvládli luxusně.
P.S.: Před setem jsme si zašly na podpisovku, kde jsem chtěly tyto živoucí legendy vidět z blízka. V této podobě z muzikantů sálal takový klid, rozvaha, ale i pokora a úsměvy, což zvláště ocenili nadšení fanoušci ve frontě.

/// Equilibrium ( Epic Folk Metal/Metalcore / Německo )
Equilibrium hrají od roku 2001 a já s nimi přišel do styku skrze klipovku Blut Im Auge, která mne bavila ač zbytek tvorby až tolik ne. Před festivalem jsem tak zkusil jak zní upravená sestava a byl jsem poměrně zaskočen, že se kapelní zvuk proměnil do moderního hávu, který se nebojí pojit Metalcore s Folkovými prvky... Tento mix zněl sice hůř "na papíře" jak "v uších", ale i tak mi v tomto slotu tato parta nestála za pozdější příjezd domů a kratší spánek. Tudíž třeba někdy příště v příznivějším slotu.

Celkově lze letošní ročník opětovně pochválit, ač poklesla návštěvnost a i ta soupiska nebyla nějaká totálně nabušená. A možná i proto byl letošní ročník takový pohodový a klidný což mi prospělo když to byl můj třetí festival ve třech týdnech. Potěšující informace přišly i od pořadatelů, kteří se s městem domluvily na dalších pěti ročnících. Město samotné se navíc domluvilo s Prahou na taktéž pětiletém prodloužení zapůjčení Slovanské epopeje od Alfonse Muchy.
Nezbývá než se těšit co pořadatelé domluví na ročník 2026.

- top kapely festu (za mě): 
1. Avatarium 2. Beyond the black 3. Uriah heep 4. Charlotte Wessels 5. Visions of atlantis 6. April Art 7. Sirenia 8. Hypocrisy 9. Nailbomb 10. Dirkschneider
- zklamání festu (za mě):
1. Undermeer
- příjemné překvapení festu (za mě): 
1. Symfobia 2. Eleine 3. Bloodorn